Historie plemene
Historie chodského psa sahá až zejména do 13. století, kdy na Šumavě v oblastech nejdůležitější cesty, vedoucí od Domažlic do Němec, střežili od nepaměti Chodové. Není třeba zdůrazňovat, že psi, kteří je vždy věrně doprovázeli museli být tvrdí, houževnatí, vysoce odolní. Vzhledem k tehdejší době nebylo povinností těchto psů jen pomáhat střežit a bránit dříve bavorsko-české pohraničí, ale byli rovněž využíváni k pastevectví, museli být schopní ve stopování při nezbytném lovu zvěře.
Jistě i každý školák zná kresby Mikoláše Alše, které doplnily román Aloise Jiráska „Psohlavci“. Zejména tolik známá kresba, symbolika, vystihující Choda střežícího pozorně okolí, který má na sobě dlouhý plášť, chodský širák, v rukou čakan a majestát a u nohou sedící soustředěný pes. Rovněž symbolika psa na znaku pohraniční stráže, na titulní straně „Psohlavců“ kresba M. Alše, znak skautské lilie – zde všude je znázorněna hlava ovčáckého psa s krátkým vztyčeným uchem a delší srstí, která je znázorněna především na krku a hrudi.
O chodském psu psal již Jindřich Šimon Baar ve svých vzpomínkách na slavnou historii svého rodného Chodska. Velmi autenticky psal, že toto velmi typově vyrovnané a houževnaté plemeno bylo údajně nejvíce rozšířeno v okolí vesnice Klenčí, což pokládáme za poslední dochovanou informaci.
Toto historicky doložené plemeno upadlo téměř v zapomnění, stejně tak jako další plemena, v poválečném období. Pouze několik nadšenců se pokusilo sestavit okolo roku 1948 návrh k uznání chodského psa Mezinárodní kynologickou federací – FCI. Z dochovaných ústních informací vyplynulo, že nebyli zcela jednotni v názorech ohledně některých základních standardních znaků. Bohužel se nepodařilo o tomto připravovaném návrhu nic bližšího zjistit a to ani z bývalého Ústředního klubu ovčáků se sídlem v Brně.
Počátky chovu
Na možnost znovuvytvoření chodského psa přivedl ing. Jana Findejse pan doc.ing. dr. Vilém Kurz (známý odborník v kynologii), který mu zaslal fotografie několika plemen, která by si zasloužila a měla reálnou šanci na svou regeneraci. Z těchto obrázků ing. Janu Findejsovi nejvíce učarovalo právě ovčácké plemeno - současný Chodský pes. Ihned podnikl první kroky, které měly vést k regeneraci chodského psa.
V roce 1984 byly v kynologickém tisku uveřejněny obrázky tohoto ovčáckého plemene s výzvou pro eventuelní majitele tohoto dochovaného ovčáckého plemene. Odezvou byl zájem několika čtenářů a kontaktovali se dva majitelé z Prostějovska s vědomím, že Chodského psa mají. Bohužel odezva čtenářů z oblastí Šumavy nebyla. Započala první fáze regenerace, kdy s ing. Findejsem úzce spolupracovala ing. T. Schmidtová. Následovalo odborné posouzení prvního páru, srovnávání s dochovanou dokumentací, písemnými materiály a dobovými kresbami. Základem pro znovuvytvoření starého, zcela jasně historicky doloženého, plemene byla fena Bessy, pes Dixi a o něco později objevený pes Blesk. Plemennou knihou ČSCH byla registrována první chovatelská stanice chodských psů „na Barance“ pana Ladislava Hykla. Hlavním cílem regenerace plemene bylo odchovávat zdravé, velmi odolné a nenáročné psy, vysoce temperamentní s chutí do práce, výborné hlídače a společníky za každé situace a pro všechny kategorie zájemců.
V roce 1985 byl narozen první vrh (spojení Dixi a Bessy) v počtu 6 štěňat a následně v roce 1986 vrh druhý (spojení Blesk a Bessy) rovněž 6 štěňat. Za zmínku stojí, že v roce 1987 se představili poprvé chodští psi v Brně a následně v Rychnově nad Kněžnou. Skupina šesti chodských psů se v Brně setkala s velkým zájmem kynologické veřejnosti.
Následně od roku 1987 do roku 1992 bylo odchováno 35 vrhů. Po 5-ti letech od prvního vrhu chodského psa se použili postupně do chovu další regeneráty pro oživení krve, kteří odpovídali svým typem a vlastnostmi požadovanému záměru tvorby plemene. Šlo nejprve o „zkušební“ vrhy a po zhodnocení jejich odchovů byli dle výsledků dále využíváni. Byly do dvě feny Dina a Brita a 3 psi Brix (zakl. III linie), Alex (IV. linie) a Harry (V. linie). V letech 1993-95 došlo k rychlému a výraznému zlepšení sjednocení typu chodského psa i ustálení kohoutkových výšek a to zejména díky přispění plemeníka Birri Chodský pes , který prokázal silnou „dědivou“ sílu. S fenami různého krevního vedení i kvalit předával štěňatům perfektní typ, ideální výšku, dobrý pigment a bohaté osrstění. Jeho plemenná hodnota však není samozřejmě náhodná, poněvadž byl pokračovatelem svého perfektního otce Asana na Bylinkách a neméně kvalitního děda Bena na Barance.
